Svět se zbláznil. Ten, kdo bere, diktuje tomu, komu bere

Podepsal mým jménem dlužní úpis a přikázal mi, abych dluh splácel. Prý jsem mu dal plnou moc. Moje peníze však na umoření dluhů nestačily a on mým jménem podepsal nové dlužní úpisy. Nesouhlasil jsem, ale nebylo mi to nic platné. Byl silnější a měl mocné spojence.

Chtěl jsem se s ním domluvit, že takto už to dál nejde. Vždyť mým jménem udělal dluh u věřitelů, které jsem ani neznal a nikdy jsem je neviděl. Abych stíhal splácet alespoň část úroků, musel jsem navíc odevzdávat většinu toho, co jsem vydělal. Přesto to nestačilo a tak jsem se rozhodl, že se na vše podívám zpětně od začátku, abych rozklíčoval, kde jsem udělal chybu.

Přečetl jsem si onu plnou moc, kterou jsem prý tehdy podepsal. Stálo v ní, že zmocněnec může mým jménem udělat vlastně cokoli. Může mě nejen zatížit dluhem, ale zároveň mi donekonečna rozšiřovat moje povinnosti, které jsem v době podpisu plné moci neměl a ani jsem netušil, že bych kdy pod plnění takových povinností spadal. Zdálo se mi absurdní, že bych kdy já mohl podepsat takový dokument, kterým se de facto zbavuji možnosti o sobě rozhodovat.

Ještě horší bylo zjištění, na co jsem si skrze zmocněnce vlastně půjčil, aniž bych to chtěl. Z dluhu, který vznikl výše popisovaným způsobem, jsem si vlastně ani nic nepořídil. Ty peníze dal můj zmocněnec jiným lidem. On jim je ani nepůjčil na vyšší úrok, nebo alespoň za závazek vrácení jistiny. Vážně jim je normálně dal. Možná bych ještě snesl, že z těch peněz jedl můj soused a jeho rodina to, co já a moje rodina, zatímco druhý soused za ty peníze bydlel sám ve stejně velikém bytě, jako já se ženou a třemi dětmi. Každý se někdy dostane do potíží. Byl bych sice raději, kdyby mě o to požádali sami, nebo kdyby tak z mých peněz nežili, jak jsem zjistil, už dlouhé roky, ale budiž. Horší bylo, že ty peníze rozdával dalším, kteří je nepotřebovali. Zatímco oni bohatli a žili si okázale na vysoké noze, můj zmocněnec jim dával na mé jméno vypůjčené peníze na soukromé podnikatelské provozovny, nebo na zaměstnávání dalších lidí v práci, jejíž smysl jsem nechápal. Výsledky té práce si totiž kupovali jen ti, kterým jsem na to skrze onoho zmocněnce, jak jsem pochopil, vlastně dával peníze také.

Další moje peníze pak rozdával třeba na výstavbu takových zvláštních velkých bílých vrtulí na vysokých stožárech, hnusných tmavých panelů na polích, nebo za ně vybraným lidem a firmám platil nějaký prý zelenější benzín a naftu. Jiným pak zase dával moje peníze na to, aby mohli bydlet ve vlastním, když je podporoval nějakými úlitbami na můj účet při čerpání stavebního spoření a hypoték, dalším prý před časem zase umožnil koupit si nové auto, když je nějak z mých peněz podpořil při ničení toho starého. Prý se to jednou vyplatí. Moje peníze posílal taky někam do míst v Africe, kde z nich jedli a žili další lidé, kterým pak posílal další moje peníze na léčbu chorob, které tam před tím neměli, protože jich tam tolik nežilo a nemohli se vzájemně tak rychle nakazit. To se prý nevyplatí, ale dobře to vypadá před ostatními zmocněnci a je to IN.

Minulý týden jsem se s mým zmocněncem potkal a chtěl jsem to zastavit. Chtěl jsem, aby si už víc na moje jméno nepůjčoval. Chtěl jsem, aby se každý snažil žít za to, co si sám vydělá, a teprve když někdo opravdu dře svou držkou v zemi, aniž by za to mohl, zvážili bychom jak mu konkrétně pomoct. Přijel ve velkém drahém autě s řidičem, měl krásné hodinky, voněl na metry daleko a oblek mu seděl. Smál se a řekl, že tu plnou moc jsem mu podepsal, když jsem šel k volbám a hodil jeho straně hlas, a že on nemá povinnost to po dobu čtyř následujících let se mnou probírat. Dal mi jasně najevo, že ho obtěžuju a on jen ztrácí čas. Musel do televize k nějakému Moravcovi, kde měl spicha s dalšími takovými zmocněnci. O pár dní později jsem zjistil, že se cestou ještě stavil v nějaké ECB. Dám teď zrovna peníze z mého nového dluhu na „více Evropy“, nebo tak nějak.

Nestihl jsem mu už ani říct, že jsem jeho stranu nevolil, čímž ta absurdní situace teprve dostává závěrečné grády. Já mu totiž, jak jsem si uvědomil, vlastně ani tu plnou moc nepodepsal. Podepsali mu ji ti, co teď bydlí, jí, žijí a bohatnou z mých dluhů, které nestíhám splácet. Pochopil jsem ale, kde jsem udělal tu chybu. Já blbec měl kdysi v ruce klíče na rozloučenou s těmi předchozími - místo klacku na výstrahu pro ty budoucí. 

František Matějka

Dáme viac, riekol Kazimír.

Včerajšia darcovská telekonferencia, na ktorej španielska únia bankových tunelárov požiadala o pôžičku (dar, preklad z newspeaku T.P.) vo výške „do 100 mld euro" sa temer skončila nezdarom. Úplne proti predpokladom sa proti vôli ostatných vlád (ktoré sa predsa nemôžu mýliť) vzoprel zástupca Slovenska.

Slovenský minister Kažimír namietal veľmi nízku sumu solidárnej pomoci. 100 mld. euro pre španielskych bankových tunelárov, to pre Slovensko znamená smiešnu ledva miliardu euro, čo je úplne zanedbateľných 200 euro na každého Slováka. Minister agrumentoval tým, že banky na Slovensku sú oproti tým španielskym asociálne. Nielen, že nepožičajú úplne každému, ale dokonca vytvárajú zisk. Slovenská vláda pripravuje rázne opatrenia proti tomuto správaniu. A tieto opatrenia vynesú oveľa viac, ako je nám prisľúbené, že môžeme solidárne previesť do Španielska.
Minster Kažimír argumentoval aj výsledkami ostatných parlamentných volieb na Slovensku, v ktorých 90% voličov podporilo strany, ktoré za prioritu budúcej vlády považujú solidárnu výpomoc bankovým tunelárom v bratských krajinách EÚ.
Do telekonferencie sa narýchlo pripojil aj nový predseda SDKÚ, kmotor Frešo. Sklamane sa spýtal svojich europartnerov: to sme zvalili svoju vládu kvôli smiešnej miliarde? Smiešnych 200 euro na občana? Však nás naši solidárni voliči roznesú v zuboch. Očakávané sociálne nepokoje môžu ohroziť stabilitu slovenskej solidárnej vlády.
Kmotor Frešo tiež tlmočil hlboké sklamanie Ivety Radičovej, ktorá prvý krát pripustila, že je možné, aby sa mýlili všetky partnerské vlády naraz. Pretože smiešnych 100 miliárd .... to sa snáď neopatilo organizovať pamätné nevyslovenie dôvery jej vláde.
Slovenské obavy na poslednú chvíľu upokojil do telekonferencie privolaný zástupca španielskej únie bankových tunelárov. Priľúbil Slovákom, že hneď po rekapitalizácii španielskych bánk rozbehnú ďalšiu fázu podpory hospodárskeho rastu. Sľúbil začať ďalšie zbytočné projekty za najmenej 300 mld. euro. Zároveň nechal pozdravovať svojho slovenského kamaráta z jachtingu dona Pochiatka a pripomul mu, že keby svojej Širokej rodine dohodil zakázku na širokorozchodnú, tak by takéto problémy kam smerovať solidaritu spoluobčanov slovenská vláda vôbec nemala.

Tibor Pospíšil

Popíšme si modelovú situáciu, ktorá sa vôbec nezakladá na realite reálne existujúcej v jednej sureálnej krajine v strede Európy. Diskutujú pán K a pán M. Obidvaja sofisticky prezentujú len tie dáta, ktoré im vyhovujú a tie ktoré im nevyhovujú zamlčia, prekrútia napríklad tak, že použijú relatívne vyjadrenie niečoho, namiesto vyjadrenia v absolútnych číslach, aby to vyzeralo že výber dane klesal, hoci v skutočnosti stúpal, čo si môže každý overiť na internete. Dalo by sa to módne nazvať demagógiou.
Ale páni K a M sú rôzne typy demagógov. Pán K radšej nehovorí nič konkrétne, namiesto platných argumentov používa argumentum ad homine (rozpoznateľné podľa toho, že začínajú slovami ako "Za vašej vlády...", "Váš minister..." a podobne) a do tejto zmesi newspeaku a osobných útokov nenápadne zamotáva tvrdenia, ktoré sú v rozpore s tým, čo považuje ekonomická veda za pravdivé. Pán K sa neochvejne vydal do boja s Lafferovou krivkou tvrdiac, že je vlastne jedno, aká je sadzba dane, alebo rovno zápasí s realitou, keď tvrdí že inde sú vyššie korporátne dane (čo po prvé nie je pravda a po druhé je jedno čo sa deje tam, alebo inde,  pretože inde je úplne iná ekonomická situácia, ako u nás- viac napríklad tu), ale tam (v tej Európe) to nikomu nevadí a nikto neodchádza do offshore destinácií, aby si dane optimalizoval (čo zhodou okolností tiež nie je pravda). Pán K má ale tú výhodu, že ľudia, ktorí vedia čo je Lafferova krivka, alebo tí ktorí majú predstavu o tom, kde na svete sú aké dane ho nevolili, a tak pánovi K prejdú aj také tvrdenia, že aj keď máme nízku rovnú daň, tak u nás tí podnikatelia okrem dvoch firiem nič nedokázali. Dá sa ale povedať, že pán K je inteligentný a šikovný rečník, ktorý vie veľa hovoriť a nič nepovedať, a to za použitia slov, ktoré znejú dosť intelektuálne na to, aby priemerný volič nemohol tušiť, čo z toho je pravda, a čo nie.
Pán M ale nie je šikovný sofista. Je to vlastne taký ťuťko, ktorý sa síce pokúša vzbudiť dojem vlastnej fundovanosti narážkami na kvalitu postgraduálnych programov a zrnkami múdrosti povyberanými z diela lorda Keynesa, no nevie si dať pozor na jazyk tak ako pán K. Výsledok je, že vypúšťa také perly, ako že po zavedení rovnej dane sa u nás výber dane nezvýšil, hoci sa v skutočnosti zvýšil, alebo že bez štátu by neexistovali cesty ani školy (logická hádanka na spôsob sliepka vs. kura: čo bolo skôr- štát, alebo potreba ľudí pohybovať sa?).
Otázka za milión je, ktorý z pánov je lepšia voľba? Ten inteligentnejší, alebo ten prostoduchejší, ktorý sa svoje názory (podľa mňa hlúpe, ale to je zase môj názor) nesnaží maskovať. Alebo sú najlepšia voľba protirečníci, hoci nevedia odolávať a argumentom pána M, nieto pána K? Priznávam sa, že je mi to fuk. Čo ma trápi je odporúčanie najprv zvýšiť dane a odvody občanom, a až potom šetriť. A je jedno, či veríte tomu, že na to nie je čas, ako tvrdí pán K, alebo je vašou mantrou zvyšovanie domáceho dopytu, ako v prípade pána M.
Čo vo mne vyvoláva obavy je, že žijeme v dobe, kedy základná téza slobodného spoločenského zriadenia, že štát má slúžiť občanom a nie naopak občania záujmom štátu je pošliapavaná ľuďmi, ktorí z akýchkoľvek dôvodov vyhlasujú, že najprv má občan zaplatiť (poslúžiť) štátu a potom sa štát možno uskromní a možno aj nie, lebo bude podporovať domáci dopyt.
Najstrašnejšie je, že stokrát opakovaná lož sa už stala pravdou a nikomu nepripadá divné, ako ďaleko sme sa vzdialili od ideálov slobodnej spoločnosti a tí, čo poukazujú na tragédiu etatizmu, sú považovaní za extrémistov. Zdá sa mi, že sa vraciame do čias pred Gregorom Berzeviczym, ktorý proti predstave, že dobrý štát je ten, ktorý detailne riadi životy svojich občanov a vypýta si od nich za to čo najvyššie dane bojoval v Uhorsku už na prelome osemnásteho a devätnásteho storočia. A mne sa pravdu povediac z tohto návratu do temnoty chce zvracať.

Vlado Monček